Místo na kříži

Velikonoce se rychle blíží. Dovolím si ocitovat několik odstavců z knihy Richard Rohr: Univerzální Kristus, kapitola 12, Proč Ježíš zemřel?

...

Božská mysl proměňuje veškeré lidské utrpení tím, že se s těžkou situací člověka zcela ztotožňuje a od začátku až do konce s ním stojí v plné svornosti. V tom je skutečný smysl ukřižování. Je to prohlášení od Boha, že realita má vzorec kříže. Ježíš byl zabit ve střetu protichůdných cílů, křížících se zájmů a polopravd, v sevření požadavků říše na jedné straně a tehdejší náboženské autority na straně druhé. Kříž byl cena, kterou Ježíš zaplatil za to, že žil ve „smíšeném“ světě, který je jak lidský, tak božský, rozdrobený, a zároveň naprosto celý. Ježíš visel na kříži mezi dobrým lotrem a zlým lotrem, mezi nebem a zemí, uvnitř lidství i uvnitř božství, mužské tělo s ženskou duší, zcela zmrzačený, a přece naprosto nedotčený - na kříži mezi prvotními protiklady.

Doložil tím, že Realita není absurdní a nesmyslná, i když není vždy dokonale logická a ne vždy se vyznačuje souladem. Realita je, jak víme, vždy prostoupena rozpory, tím, čemu sv. Bonaventura a jiní (např. Adam z Lille a Mikuláš z Kusy) říkali „shoda protikladů“.

Ve svém ukřižování a zmrtvýchvstání v sobě Ježíš Kristus rekapituloval všechny věci, přivedl „všechno na nebi i na zemi k jednotě“ /Efezským 1,10/. V tomto verši je shrnuta františkánská kristologie. Ježíš souhlasil s tím, že ponese tajemství univerzálního utrpení. Umožnil, aby ho změnilo („Vzkříšení“) a aby, doufejme, změnilo nás, a my se tak mohli vymanit z nekonečného cyklu promítání své bolesti někam jinam nebo se osvobodit z uvěznění uvnitř ní.

To je ten plně vzkříšený život, jediný způsob, jak být - šťastný, svobodný, milující, a tedy „spasený“. Ježíš v podstatě říkal: „Mohu-li tomu důvěřovat já, můžete vy také.“ Křížem jsme skutečně spaseni - více, než si uvědomujeme. Lidé, kteří do sebe pojmou protiklady a roztaví a vyřeší je v sobě, jsou spasitelé světa. Jsou jedinými skutečnými zprostředkovateli proměny, smíření a novosti.

Spíše než „těmi, kdo jsou na cestě do nebe“, mají být křesťané svědectvím viditelného soucitu Boha se zemí. Jsou kvasem, který se ochotně podílí na Božím předurčení pro život tohoto světa, a tak zabraňují tomu, aby se propadl jak těsto celý do sebe. Křesťan je zván, nikoli nucen, přijmout tvar kříže veškeré reality a realitu v tomto tvaru žít. Spíše než povinnost nebo požadavek je to svobodně přijaté povolání. Někteří lidé se cítí být povoláni a souhlasí, že se nebudou schovávat před temnou stránkou věcí nebo odmítanými a vylučovanými, a ve skutečnosti přistupují blíže k bolesti světa a nechávají ji zásadně měnit svůj pohled. Souhlasí, že budou přijímat nedokonalost, a dokonce křivdy našeho světa, a dávají takovým situacím možnost měnit se zevnitř, což je ostatně jediný způsob opravdové změny věcí.

Jak to různými slovy vyjádřili někteří naši svatí, Ježíš nestojí při skupinách, zemích, bitvách, týmech. Ježíš stojí jenom při utrpení. Je přítomen utrpení iráckého vojáka, stejně jako je přítomen u raněného vojáka amerického. Stará se stejně o nacistického vojáka zbaveného iluzí jako o vojáka britského umírajícího na bitevním poli. Izajáš to říká bez obalu: „Všechny národy jsou před ním jako nic, jsou pro něj nicota a ještě míň“ /40,17/. Ježíšův národ překračuje všechny hranice a pomezí a tvoří jej jen moudrost a svoboda těch, kteří trpěli a z utrpení vyšli nezničeni - velkorysejší, silnější a moudřejší. Evangelium je zkrátka moudrost těch, kdo souhlasili, že ponesou svůj díl nekonečného utrpení Boha. Paradoxní je, že mnozí nekřesťané - mám na mysli Anne Frankovou, Simone Weilovou a Etty Hillesumovou, které byly židovky - jako by toto povolání přijímali s větší svobodou než spousta křesťanů.

...

Ano, to je to místo, makom. Tam jsi.

A tam bych měl být i já.